We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | V části Londýna s poštovním kódem oblasti SE26 jsme na působivou atmosféru zvyklí: Kelly Brooková a Jason Statham bydleli nad zubařem. Ale když se podpatky Anousky Hempelové dotknou popraskaného cementu na parkovišti před mým bytem, na mysli mi maně vytanou fotografie z časopisu Picture Post, které zachycují královskou rodinu na návštěvě vybombardovaných rodin během druhé světové války. Ovšem hlavním cílem návštěvy paní Hempelové v mém skromném příbytku na předměstí není vyjádřit účast. Tato žena – která vymyslela butikové hotely dříve, než získaly takovýto typický název – přišla, aby mi předala informace, po nichž, soudě dle publicity v magazínech zaměřených na interiéry a dychtivých příspěvků v internetových fórech pro kutily, touží polovina vlastníků nemovitostí na Západě: jak poskytnout běžnému domovu vzhled a atmosféru apartmá v pětihvězdičkovém hotelu, kde jedna noc stojí 750 liber. V tomto případě jak „zhempelizovat“ prostý byt vzniklý úpravou prostředního poschodí třípatrového viktoriánského dvojdomu. „Dokázal bys to,“ říká, zatímco očima přeměřuje kuchyň. „Kdokoli by to dokázal. Není naprosto žádný důvod, proč ne. Ale mezi pokoji musí být návaznost. Musíš se držet jedné myšlenky.“ Toužebně se podívá na nouzový východ. „A samozřejmě bys musel koupit sousední dům.“ To měl být vtip. Doufám. ... Ovšem stojí za to pozastavit se nad zvláštností tohoto popudu. Hotelový pokoj je prostorem bez vědomí. Obtěžovalo by nás, kdyby nesl jakoukoli stopu po předchozím hostu, zejména proto, že řada z nás se ubytovává v hotelích, abychom se věnovali věcem, které doma neděláme. Očekáváme, že pokoj bude tak vycíděný, jako kdyby z postele právě odnesli nebožtíka. (V některých případech tomu tak opravdu je.) Interiér domácnosti ztělesňuje opačnou myšlenku: je to úschovna vzpomínek. Fotografie na římse nad krbem, obrázky na zdi, knihy na poličkách, to vše by nám mělo vyprávět příběh obyvatel bytu. Kdyby hotelové pokoje byly lidmi, byli by to usmívající se pacienti po lobotomii nebo věrohodní psychopati. |